Post op II.

Pět týdnů po operaci. Od mého minulého příspěvku se toho moc nezměnilo. Jizvy vypadají pořád stejně. Když nic nedělám, nemám bolesti. Když se trochu víc hýbu, tak cítím, že tělo se tomu ještě brání.

Trochu mě štve, jak rozporuplně se k mému stavu vyjadřuje lékařský personál. Můj chirurg mi před dvěma týdny řekl, že touto dobou už můžu začít chodit do práce a cvičit. A že už nemusím nosit pooperační vestu. Bez té vesty se ale cítím mnohem víc bolavý a zranitelný. Praktická lékařka mi zase řekla, že nemám dělat nic, co mě bolí a že jizvy jsou ještě hodně „živé“, tudíž se nemám moc namáhat.

Pocitově víc souhlasím s mojí praktickou lékařkou. Myslím, že je třeba vnímat svoje tělo a následovat signály, které dává. Také to byla ona, nikoli chirurg, kdo mě poučil o mazání a masážích jizev, které napomáhají správnému hojení.

To, že jsem po vyndání stehů zjistil, že tam pár stehů ještě zůstalo, snad ani nebudu komentovat. Jen mi to potvrdilo, že můj chirurg není pánbůh. Naštěstí mám kamaráda medika (zdravím Petra), který mi s tím pomůže, a tak nebudu muset jet znovu do Jihlavy.

Jizvy masíruju dvakrát denně. Jednou sádlem a jednou šípkovým olejem, který má prý výborné účinky na hojení jizev.

Tento týden jsem měl jít na koncert Depešáků. Touhle dobou jsem přece už měl být oukej, měsíc po operaci. Oukej jsem bohužel jen do jisté míry, tak jsem si koncert nechal raději ujít. Ach jo. Kdovíkdy zase přijedou.

Každopádně dobrá nálada po operaci přetrvává. A mám pocit, že by mohla přetrvat ještě dlouho. Ideální čas na to, přestat kouřit.

Včera jsem byl na odběrech v IKEMu, které jsou prvním krokem, který musíte udělat, když jdete do jejich protikuřácké poradny. Sestra, která mi odebírala krev se snažila být milá a řekla mi „vy jste si na nás ale přivstala“. „Přivstal“ opravil jsem ji a bylo mi hrozně. Sestra se omluvila a pak volala na další sestru, že pán je hotový a že mu může dát vyplnit dotazníky. Ostatní sestry už mě oslovovaly správně. Jedna se mě zeptala, jestli rozumím česky, což mě pobavilo, ale chápu, vzhledem k tomu, že moje oficiální jméno zní dost nečesky… A zase mě u toho napadlo, jak by se mi žilo lépe, kdybych mohl mít v dokladech jméno FILIP a ne Philippe. A mužské rodné číslo by se taky hodilo.

Los Filipos bude brzy nekuřák, juchů! Ještě nikdy jsem neměl tolik odhodlání s tím seknout, jako teď. Už jsem přestal přemýšlet stylem „zkusím přestat kouřit“. Nahradil jsem to tím, že „přestanu kouřit“. Bude to těžké, ale vím, že to dokážu. Konečně mám tělo, na kterém mi záleží. Tak proč ho zbytečně ničit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *