Dobrý den, kozy ven

Události posledních dnů se nesou v pozitivním duchu.

Byl jsem nemocný, ale naštěstí to nic vážného to nebylo. Když jsem se dopotácel ke své obvodní lékařce pro neschopenku, nemile mě překvapilo, že mě sestra poslala k jiné doktorce, protože ta moje toho prý má moc. Teď sdílí ordinaci spolu se svojí dcerou, která si u ní dělá atestaci. Od té doby, co mám změněné jméno, jsem tam byl poprvé a trochu jsem se bál, jak nějaká cizí doktorka pobere moji identitu. Nicméně tato nová lékařka nehnula brvou a automaticky mě oslovovala v mužském rodě. Chtěla po mně, ať se svléknu do půlky těla, aby si mě mohla poslechnout. Nic jsem nevysvětloval, jen jsem jí oznámil, že se svléknu pouze do tílka. A čekal jsem od ní minimálně zdvihnuté obočí. Opět nehnula brvou a řekla, že to není problém. Měl jsem velkou radost, že se celé vyšetření obešlo bez trapných momentů.

Další milá věc v mém trans životě se stala hned potom, co jsem se uzdravil. Měl jsem narozeniny a šel jsem to oslavit s kamarádkou. Do baru jsem dorazil jako první. Přišla ke mně servírka a zeptala se „vybrala jste si?“ (to nebyla ta milá věc). Zamručel jsem, že chci pivo a začal jsem se litovat, že si mě už zase někde spletli s holkou, ještě k tomu v den mých narozenin. Potom přišla kamarádka, něco jsme popili a bylo to fajn. Dokonce jsem se i socializoval s lidmi od jiného stolu, což obvykle moc nedělám.

Po nevím-kolikátém pivu jsem šel čurat a bylo to opravdu urgentní. Kabinka na pánech byla obsazená. Vzhledem k pivní uvolněnosti, zoufalé fyzické potřebě a tomu, že jsem byl ten večer osloven obsluhou jako žena, jsem se odvážil jít na dámy. Otevřel jsem dveře a chtěl nenápadně vklouznout do kabinky, ale u zrcadla stály dvě ženy a zastavily mě.

„Jee, vy jste si spletl dveře!“

„Pardon, omlouvám se.“ blekotám.

„Ale jestli se identifikujete jako žena, tak poďte.“ – to fakt řekly a nebyla v tom ironie.

„Nejsem žena… Jen na pánech je obsazeno a já fakt musel a myslel jsem, že tu nikdo není.“

„No tak pojďte na naše, nám to nevadí. Jen si nezapomeňte zvednout prkýnko.“ po těchto slovech jsem zadržel smích a vběhl do kabinky. Celý jsem se tetelil z toho, že jsem byl identifikován správně a že i přes to mi ženy umožnily jít na jejich toaletu. A nemohl jsem si nevzpomenout na svůj minulý článek, který pojednává právě o záchodech.

No ale ta nejdůležitější věc se stala dneska. Konečně jsem se dostal na konzultaci na plastickou chirurgii ohledně redukční mammoplastiky a domluvil si termín operace.

Aby to nebylo všechno moc jednoduché, na operaci nejdu do Prahy, ačkoli jsem z Prahy. Tým lékařů a lékařek, kteří tuto operaci dělali v Motole se rozpadl a u většiny z nich se teď neví, kdy začnou znovu operovat. Oficiálně už to dělá jen jeden, na kterého je neskutečně dlouhá čekací doba. A protože už chci mít tuhle záležitost co nejdřív za sebou, rozhodl jsem se jít na operaci do Jihlavy.

Dnes byl den D a ráno jsem spolu s Terkou vyrazil směr Vysočina. V autobuse mnou ze začátku zmítaly obavy. Ne obavy ve smyslu opravdu-to-chceš, ale obavy typu panebože-budeš-v-nemocnici-a-bude-to-tam-cizí-a-bude-to-bolet… Od těchto úvah mě nejvíc odvedly reklamní obrázky z jižních krajů, které nám naše dopravní společnost promítala na obrazovkách. Díval jsem se na fotky pláží a představoval jsem si, jaké to bude, až budu někde na pláži a budu mít klučičí hrudník a klučičí plavky. Nebyl jsem u moře už 14 let a nikdy mi to nijak nevadilo. Ale v poslední době, kdy sám sebe konečně vidím nějak jinak, se na to hrozně těším, až zase pojedu k moři. Nebo kamkoli, kde se budu moct koupat.

Po půlhodinovém bloudění v areálu dům zdraví/nemocnice jsme našli oddělení plastické chirurgie, kde jsme se vrhli na časopisy volně dostupné v čekárně. Shodou okolností byl v jednom z nich článek o trans lidech, respektive o transsexuálech. Nebylo to hezké čtení.

Chirurg, se kterým jsem měl konzultaci a který mě bude operovat, mě naopak velmi nadchnul. Byl vstřícný, přátelský a měl jsem z naší schůzky pocit, že mluvíme rovný s rovným, což v našem zdravotnictví není vždy běžné. Stejně tak sestry, které byly v ordinaci.

Po fakt dlouhé době jsem někomu ukázal svoje prsa. A nebylo mi při tom trapně. To se počítá.

Výsledek? V dubnu půjdu na operaci. Hurá, to uteče jako nic. A hurá, že to vypadá, že mě čeká operace v prostředí, kde nebudu za exota.

Nedávno mi máma říkala, jak s tátou vzpomínali na naše rodinné dovolené, když jsem byl ještě malý. „Ty jsi byl vždycky taková potápka, furt ses chtěl jen někde koupat a plavat. A pak ti začly růst prsa už se ti nikam nechtělo.“ Jo, vystihla to úplně přesně. Hrozně se těším, až navážu tam, kde jsem tenkrát skončil a začnu mít zase rád vodu, léto, slunce a pláže.

Duben je za chvíli. Moc se těším.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *