Matýsku, ty máš tak hezký tepláčky!

Když jsem začal s tranzicí, měl jsem tendence se hrozně sledovat a hodnotit, jestli se chovám dostatečně mužně. Zároveň jsem se hlídal, jestli to s tou mužností nepřeháním a jestli jsem to pořád ještě já. Po nějaké době jsem to přestal tolik řešit a nechal jsem to jen tak samovolně plynout.

Jediné místo, kde se doteď trochu hlídám ve svém projevu, je školka, kde pracuju. Šest let jsem tam strávil jako učitelka-žena. Šest let jsem až na vyjímky pracoval s těmi nejmenšími dětmi, 0-3 roky. Takový druh práce vás trochu z(de)formuje. 

Když jste žena a když pracujete s miminy a batolaty, je úplně normální, že na děti šišláte, že je mazlíte, hladíte, dáváte jim pusu do vlasů. Že říkáte věci typu: „Holkyy, dívejte, Zuzanka právě udělala tři kroky bez držení, juchůůů, ta je taaak šikovná.“ nebo „Matýsku, ježiškote, ty máš tak hezký tepláčky, no ty jsi úplně ňuňu.“ Tohle chlapi obvykle nedělají. A když už, tak jen s vlastními dětmi.

Chlapi na cizí děti nesahají. Nedávají se s nimi jen tak do řeči. Neříkají jim, že jsou roztomilé. Kdyby to udělali, jsou za úchyla. I když jde o učitele ze školky, pro kterého nejsou děti v jeho třídě cizí, ten přístup k nim je jiný.

Přemýšlím nad tím, jak se změnil můj vztah k dětem od té doby, co žiju jako kluk. Pro mě osobně asi vůbec. Pořád ty svoje jesličkové děti miluju a pořád jsem jimi fascinován. Dojímá mě jejich roztomilost, jejich přirozenost, neohrabanost, bezbrannost, první slova a vůbec to všechno, co patří k batolecímu věku. Když jsem s těmihle mrňaty, vím, že se nechovám moc mužně. Ale kašlat na to. K tomu, aby s vámi tyhle děti měly blízký vztah, je potřeba snížit se na jejich úroveň a říkat věci jako „pápá mašinko“ nebo „pejsek haf haf“.

Co se ale změnilo je, že se vědomě snažím na děti sahat jiným způsobem než doposud. Kdybych pracoval se staršími, tak bych asi rovnou řekl, že se snažím na ně nesahat vůbec. To ale s těmi nejmenšími nejde. Potřebují se mazlit. Kdykoli se jim stane něco nepříjemného, běží k dospělákovi a očekávají fyzický kontakt. Krom toho některé z nich přebaluju nebo jim pomáhám se svlíknout a oblíknout, když jdou na nočník.

Žena-učitelka může klidně poplácat dítě po zadku a říct něco typu „ty jseš ale prdelka“. Tohle si muž-učitel nemůže dovolit. Je to zvláštní. Sám z toho mám trochu zmatek, když se to snažím nějak analyzovat. Na jednu stranu mi vadí ten diskurz, že jako muž se musím od dětí držet dál. Jsem snad úchyl, když mi připadá přirozené muchlovat batolata? Když jsem to samé dělal dřív, jakožto žena, bylo to ok; když to dělám ten samý já, ale muž, je to divné? Na druhou stranu si musím přiznat – kdyby moje potenciální dítě cizí muž objímal a bral do náruče, možná by mi to taky bylo nepříjemné (kontextem „cizí muž“ myslím třeba to, že moje dítě má nového učitele, nemyslím teď cizího muže na ulici).

Jednu dobu mi připadalo, že jako muž mám v jesličkách problém. Některé děti se mě bály a křičely, když měly být se mnou samy. Nesl jsem to fakt těžce, protože dřív, jako ženě, se mi to nestávalo. Myslel jsem si, že mě odmítají, protože jsem muž. Od té doby uplynulo pár měsíců a vidím to zase trochu jinak. Možná mě tou dobou odmítaly i proto, že ze mě cítily, že nejsem psychicky v pohodě. Možná jsem se tak moc bál jejich odmítnutí, že jsem se nedokázal chovat přirozeně a ony to ze mě vycítily a proto se mnou nechtěly být. Kdo ví. Dnes už se mi to nestává. Je to jako dřív. Některé děti mě akceptují, některé mě přímo vyhledávají, některé dají přednost mým kolegyním.

A pak je tady další problém. Říká se, že učitelé jsou vlastně pořád jednou nohou v kriminále. Ať už máte na starost pět nebo dvacet dětí, nikdy je nemůžete mít pořád 100% pod kontrolou. Když se někomu něco stane, je to vždy vaše chyba. Tohle riziko jako učitel/ka musíte přijmout, jinak si můžete jít hledat jiné povolání.

Doteď jsem měl vždy jen strach z toho, že se někomu z mých dětí něco stane a já tomu nestihnu včas zabránit. Že uklouznou v koupelně na mokré podlaze a bouchnou se do hlavy. Že spadnou z prolézačky a něco si zlomí. Teď ale přibyl další strach. Co když někdy nějaké dítě o mně doma řekne, že jsem na něj sahal a jeho rodiče to špatně pochopí?

Viděli jste dánsko-švédský film Hon? V něm je to úplně jasně a reálně znázorněné. Malá holčička se zlobí na svého učitele ze školky a tak náhodně utrousí poznámku, že ho nemá ráda, protože má pindíka. Dospěláci se v tom začnou šťourat a dávají jí otázky, s kterými si holčička neví rady, tak je jen odkýve a průser je na světě. Učitel ve skutečnosti neudělal nic, ale tohle je tak vážné téma a složité téma, že všichni nakonec uvěří holčičce, která to ani nemyslela nijak zákeřně. A z pana učitele je obětní beránek celé vesnice a jeho „normální“ život skončí, i když mu vinu nikdo nedokáže.

Kdo nemá nebo nepotkává malé děti, tak si možná myslí, že přeháním. Ale malé děti, které se ještě neumí moc dobře vyjadřovat někdy dokážou vyprávět věci, které postrádají hlavu a patu. Krom toho, že ještě neumějí používat slova, kterými by popsaly svou realitu, hodně do svých povídání zapojují i své fantazie, které považují za reálné. A dospělí se samozřejmě snaží rozklíčovat, co se jim snaží děti říct a ne vždy se trefí.

Co když někdy nějaké dítě o mně řekne něco, co vzbudí pozornost? Co když mě udají na policii? Když se pak zjistí, že chodím na psychiatrii a sexuologii, bude mi ještě někdo věřit, že můj vztah k dětem je v pořádku? Bylo by v takovém případě ku prospěchu, že úředně nejsem muž, ale „jen“ žena, která je vůči dětem spíš brána jako neškodná?

A jak se na takové věci díváte vy? Chtěli byste, aby vaše předškolní dítě mělo učitele-muže? Báli byste se, že se něco může stát? Vadilo by vám, kdyby vaše dítě mělo učitele trans muže? Myslíte, že je rozdíl v tom, jestli se o vaše dítě stará cis muž nebo trans muž? Pojďme o tom diskutovat. Pište do komentářů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *