Ohlédnutí za minulým rokem

Rok 2016 byl jeden z nejnáročnějších roků v mém životě. Klidně bych se bez takového roku obešel. Ale to bych se zase nikam neposunul, takže vlastně díky bohu za něj. Stalo se tolik věcí, tolik změn.

Začal jsem poprvé v životě bydlet sám. Bál jsem se toho, ale nakonec si to moc užívám a neměnil bych. V té samotě je spousta času na přemýšlení.

Stal jsem se třicátníkem.

Mám úplně jiný vztah se svými rodiči. Odpustil jsem jim některé věci, které mě trápily. Pochopil jsem, proč se někdy chovali tak, jak se chovali. Dal jsem jim najevo, že tohle je můj život a že ho můžou ovlivňovat jenom tam, kde jim to dovolím. A oni to přijali. Dřív jsme mezi sebou měli hodně třenic a výčitek. Během tohoto roku jsme ale začali nanovo a já cítím, že jsou mojí velkou oporou.

Několikrát jsem se zamiloval. Šťastně i nešťastně. I ta neopětovaná láska byla vlastně fajn. Moct se na někoho těšit, moct na někoho myslet, když usínám a když se probouzím. Mít okolo sebe někoho, kdo mi připadá inspirující, i když spolu třeba nic nemáme.

Poznal jsem spoustu nových lidí, kteří mi pomohli ujasnit si, kdo vlastně jsem. Zejména někteří lidé z Transparentu se stali mou druhou rodinou.

Poznal jsem Terku. Člověka, který mě má rád 100% takového, jaký jsem a stojí při mě za všech okolností. Prožívá se mnou všechny moje sračky, trpělivě naslouchá, zvládá moje nepředvídatelně se měnící nálady. Rozebírá se mnou gender témata, sdílí se mnou devadesátkový fetiš a chrochtáme spolu smíchy při situacích, které chápeme jen my dva.

Deprese. Doufal jsem, že až začnu žít jako muž, že odejde. Nestalo se. Někdy o ní pár týdnů ani nevím, někdy ji mám pod kontrolou, někdy mě dost semele. Smiřuju se s tím, že mi bude dělat společnost ještě nějakou dobu a snažím se žít tak, abych to s ní nějak zvládnul. Dbám na to, abych nebyl moc ve stresu, abych měl čas na odpočinek, abych trávil dost času s lidmi, které mám rád.

Coming outy, nové jméno, mužský rod, „mužská role“, mužské oblékání. Taky jsem po jedenácti letech sundal dredy, které do té doby byly zásadní částí mé identity.

Doktoři/doktorky a hormony. Ještě nikdy v životě jsem nechodil tak často po doktorech, a to mám od patnácti let cukrovku. Sexuoložka, psycholog, psychiatrička, psychoterapeutka, endokrynolog. S hormonama přišlo mnoho změn, ale o těch jsem už psal.

Moje sebevědomí dostalo v minulém roce zabrat. Nakonec se docela ustálilo tam, kde bych si přál, aby bylo. To znamená, že už tolik neřeším, co si o mně myslí ostatní. Konečně jsem pochopil, že všem se stejně zavděčit nemůžu. Záleží mi na tom, co si o mně myslí lidi, které mám rád, a ti ostatní ať si o mně myslí, co chtějí.

Dívám se do svého soukromého papírového deníku a čtu si svá „předsevzetí“, co jsem si dal do roku 2016. A mám radost, že ze sedmi věcí jsem šest splnil. Jediná věc, která se přesouvá na rok 2017, je přestat kouřit.

Milé čtenářky a milí čtenáři tohoto blogu, přeju vám, ať se rok 2017 povede podle vašich představ. Buďte zdraví, buďte sví a rozdávejte lásku – sobě i lidem okolo vás. Všichni ji potřebujeme a všichni si ji zasloužíme.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *