Filip jako neutrální jméno? II.

Pokračování o tom, jak jsem si měnil jméno.

Pak přišel coming out v práci, hormony a já už žil všude jako kluk. Už mi začalo být protivné, že když jdu k doktorce, že tam se mnou mluví jak s holkou. Chtěl jsem své nové jméno zoficiálnit. Shodou okolností jsem tou dobou potkal na konferenci o trans právech paní Janu Valdrovou, která je lingvistka a soudní znalkyně přes jména a příjmení. Řekl jsem jí o tom, že se chci jmenovat Filip a že mi to jako neutrální jméno na matrice určitě neuznají a co s tím. Jana slíbila, že to nějak vymyslíme a že mi napíše znalecký posudek pro matriku.

Za pár dní mi poštou přišel posudek, kde bylo napsané, že jméno Philippe je ve Francii obourodé a že se tak tedy můžu jmenovat i já a že pro českou transkripci Jana doporučuje, aby to bylo psáno jako Filip. Měl jsem z toho obrovskou radost a jel jsem do svého rodného města na matriku učinit změnu jména.

Na matrice ale přišla studená sprcha. Matrikářka si ode mě přebrala všechny dokumenty, pročetla si je a pak volá na svou kolegyni „Tady slečna se chce jmenovat Filip, ale to je přece klučičí jméno, to nejde, ne?“. Kolegyně přitakává. Říkám jí, že mám na to jméno posudek od soudní znalkyně a tudíž by mi ho měly dát. Matrikářka nad tím kroutí hlavou a pak mi říká, že to nejde. Že prý nedávno přišel na matriku dopis z ministerstva vnitra, o tom, že Jana Valdrová je lingvistické zlo a že na její posudky nemají brát ohled. Zkouším se hádat, ale zbytečně. Jedu zpátky do Prahy a píšu Janě, co se stalo.

Jana mi pošle nový posudek, tentokrát už jen na jméno Philippe a k tomu vzkaz pro matrikářku, že ministerstvo vnitra nemá právo neuznávat její znalecké posudky v tomto oboru. Smiřuji se s tím, že v občance nebudu mít jméno Filip, ale Philippe. Víc ale ustoupit nehodlám.

Když jedu na matriku podruhé, beru jako hotovou věc, že tentokrát to už projde. Filipe, ty naivo! Matrikářka si pročte nový posudek i vzkaz od Jany a ptá se mě, proč tam zase lezu s dokumentem od paní, která přece o jménech vůbec nic neví. Říkám jí, že mě její názor na Janu nezajímá a že jméno Philippe je obourodé a že ho prostě chci a mám na něj právo. Matrikářka mi cpe knihu Jak se bude vaše dítě jmenovat od lingvistky paní Knappové. Podle této bible se řídí české matriky. Matrikářka nalistuje jméno Philippe a ukazuje mi, že podle této knihy je to jméno pouze mužské. Poté telefonuje paní Knappové, ten telefonát bohužel slyším. Je to zajímavý pocit, sedět tam a poslouchat úryvky rozhovoru typu:

„Mám tady slečnu, která chce jméno Philippe, co vy jako na to?“

„No to jsem  taky říkala.“

Vona mi pořád tvrdí, že je to jméno obourodý, ale jasně že neni.“

„No vona se tady se mnou hádá o tom. A pořád mává tím posudkem od Valdrový.“

„To je jasný, že nemůže mít mužský jméno, když je to žena.

„Co? Že kdyby byla jistota, že tu přeměnu dokončí, tak by to možná šlo? No jo, ale jak si můžeme bejt jistý, žejo. Pak to náhodou nedokončí a bude mít mužský jméno, i když je to ženská. To přece nejde.“

Když dotelefonuje, oznámí mi, že paní Knappová si je jistá tím, že Philippe je jméno jen pro muže a že ho mít v tuto chvíli nemůžu. A ptá se mě, jestli hodlám přeměnu pohlaví dokončit. Snažím se lhát, že ano, ale nepomáhá to. Je to tak zasraně ponižující! Pak mi ještě matrikářka řekne, že s kolegyní zkoušely zadat jméno Philippe do gůglu. A že jim gůgl našel jen samé muže, ani jednu ženu. To má být další důkaz o tom, že to jméno obourodé není.

I přes pocity trapnosti, marnosti a zoufalosti se snažím tvářit se neoblomně a matrikářka už neví, co se mnou. Nakonec mi říká, že pošle všechny mé dokumenty na krajský úřad, ať se k tomu vyjádří a že mi pak dá vědět. Ptá se mě na mé telefonní číslo. Nadiktuju ho a ona se ptá: „a vaše jméno?“ „Filip XY“ (neasi!) procedím skrz zuby a myslím si něco moc nepěkného. Z matriky odcházím se slzami v očích.

Znovu píšu Janě, jak to probíhalo na matrice a Jana mi pošle naskenované materiály z nějaké německé odborné knihy o jménech, kde je napsáno, že jméno Philippe je pro ženy i pro muže. K tomu si vyhledám významné ženy z historie s tímto jménem na wikipedii. Vše vytisknu a při nejbližší příležitosti jdu znovu na matriku.

Když mě matrikářka vidí, tváří se stylem „proboha co zase?“. A říká mi: „Proč sem chodíte, musíme přece počkat, jak se vyjádří krajský úřad.“ Ukazuju jí další důkazy o tom, že Philippe je jméno i pro ženy. Vysvětluje mi, že je to teď k ničemu a že nezbývá, než čekat. Naskenuje si moje nové dokumenty a pošle je na kraj. Moje zoufalství graduje.

Radím se s ombudsmankou pro lidská práva. Zjišťuju, že můžu poslat stížnost a potom dát celou věc k soudu. Ale že by to trvalo x dalších měsíců, než by se něco vyřešilo.

Po nějaké době mi přijde email od matrikářky, že kraj se mým případem zabývat nechce, a že to má matrikářka poslat na ministerstvo vnitra. Všechny úřady mají lhůtu třicet dní vyřešit váš problém a věřte mi, že nespěchají, zvlášť v letním období, kdy jsem změnu jména řešil. Každý další den s mým starým ženským jménem v občance byl k posrání.

Z ministerstva vnitra se nakonec vyjádřili tak, že mi to jméno uznají, pokud budu mít kladný posudek od někoho jiného než od Jany. Na to jsem odpověděl, že posudek od Jany je podle českého práva ok a že za jiný posudek platit nebudu. Nakonec asi došly paní matrikářce nervy, protože zažádala o posudek Ústav pro jazyk český a zaplatilo ho mé rodné město. A světe div se, posudek byl kladný. Psalo se v něm, že jméno Philippe bývalo v minulosti ve Francii a Řecku obourodé a tudíž může být obourodé i kdekoli jinde.

S příjmením, které jsem si vybral, nikdo problém naštěstí neměl. Není to sice úplně to, co bych nejraději, ale je hodně podobné tomu mému původnímu a není to ta česká neutrální demence s -ů nebo -ých na konci.

I když mám v dokladech jméno Philippe, v neformálních situacích raději říkám a píšu Filip. Hezky česky.

Včera na fb diskuzi pod mým článkem o změně jména někdo napsal, že asi nemám nic lepšího na práci, když řeším takovéhle kraviny. Pro někoho kravina, pro mě naprosto zásadní boj. Boj s byrokracií, transfobií, sexismem, divnými zákony a neochotou uznat mi právo na vlastní identitu a na jméno, s kterým se ztotožňuju. Boj, který trval přes tři měsíce. Stál mě spoustu nervů, ale dnes můžu říct, že jsem na sebe hrdý, že jsem si šel za svým a že jsem neustoupil. Stálo to za to.

Váš FILIP.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *