Kam kráčíš Filipe?

Tento článek nemá hlavu ani patu. Ani jsem se nesnažil, aby měl. Nacházím se zrovna v dost podivném a náročném období. Nedokážu ho pořádně popsat a vysvětlit ani sám sobě, natož vám, ale pokusím se aspoň o malý náhled do mojí hlavy.

Ne, neopičím se po Tranzitě a Dorianovi, kteří též zanedbávají své blogy kvůli svému psychickému rozpoložení. Prostě se to tak sešlo.

Všichni se ptají „a co se stalo?“. Nestalo se nic. Nic. Nicota. Prázdno. Nula. Mínus.

Druhá puberta a podzim k tomu.

Většinu života jsem věděl, kam jdu. Cíle se s věkem měnily, ale v každou dobu byly jasně dané. Ve třinácti letech jsem chtěl vyhrát biologickou olympiádu, ve dvaceti dostudovat, ve dvaceti pěti mít partnerku, se kterou založím rodinu. Teď je cílem jen žít a najít ztracenou rovnováhu. Což je poněkud nejasný pojem a hlavně cesta k tomu je ještě nejasnější. Moje představy o tom, jak budu žít normální rodinný život skončily spolu s tranzicí.

Když už nějaké představy o svém současném a budoucím životě mám, neberu je vážně. Ty představy se totiž mění podle nálady, ze dne na den. Jako správný puberťák tedy nevím, kdo jsem a co vlastně chci. Nemít žádné jistoty je na jednu stranu výhodné – nikdo vás o ně totiž nemůže připravit. Ale já nejsem zvyklý nemít jistoty a nemít plán. Byl jsem vychovaný k tomu, že musím mít plán na všechno – plán na úklid, plán na sobotu, plán na učení, plán na hubnutí… Vždycky kolem mě byly nějaké tabulky s rozpisem, čeho chci (nebo po mně někdo chce) dosáhnout a v jakých krocích se k tomu dostanu.

Učím se žít ze dne na den a zvykám si nevěřit ničemu ani sobě. Všude čtu, jak se má žít přítomností. Já jí teď teda žiju, ale nemám pocit, že bych si to užíval.

Tolik změn v poslední době. Nestíhám to. A přitom spousta z těch změn jsou změny k lepšímu. Např. už si mě skoro nikde nepletou s holkou. Nebo když se dívám do zrcadla, říkám si „teda ty jseš ale fešák.“ Zároveň si říkám „jsem to pořád ještě já?“.

Jestli si teď myslíte, že pochybuju o své tranzici, tak se pletete. Jsem hrozně rád, že jsem Filipem. Problém je, že nevím, kdo to vlastně je ten Filip. Filip má na rozdíl od mého předchozího já svobodu v tom, být sám sebou a na takovou svobodu není zvyklý. Jako kdyby nevěděl, jak s tou svobodou naložit. Jako kdyby tu svobodu vnímal hlavně racionálně, ale pocitově se jí ještě trochu bál.

Kdo vlastně jsem, jakým mužem jsem, jakým mužem chci být, jak chci, aby mě vnímalo okolí… tyhle otázky si kladu každý den. A stále v tom nemám jasno. Když jste dítě, které se stává puberťákem a potom dospělákem, máte spoustu let na to, si tohle všechno ujasnit. Můžete si zkoušet všechno možné ohledně vašeho projevu a vzhledu. Můžete nad tím vším přemýšlet spoustu času, protože ten čas máte. Já se ale nechci hledat několik let, chtěl bych s tou změnou být hotový hned. A přitom vím, že tranzice není o tom, že za dva roky změníte všechno, co chcete a pak jste už hotoví. Tranzice je cesta na celý život.

Typický pubertální pocit nikdo mi nerozumí je mým věrným společníkem. Já vím, mám super přátele, rodinu i kolegy/ně a všechny je zajímá jak se mám, a tudíž nejsem na své starosti sám. To je pravda. Ale i přes to se někdy cítím sám. Nejhorší je cítit se sám, když jste mezi lidmi, které máte rád. A není to chyba těch lidí, a není to ani moje chyba. Prostě se to tak někdy stane. Když lidi kolem mě řeší běžné věci typu co budou večer vařit nebo že jim onemocněl pes. A já zrovna tou samou dobou řeším svoje vlastní existenciální a identitní témata, která se prostě do small talku nehodí. A pak se cítím jako idiot, že nedokážu s lidmi vést běžnou konverzaci. 

Jsou dny, kdy bych to nejraději zabalil. Ne, nechci udělat nějakou blbost. Tak snadno se mě nezbavíte. Mám rád svůj život. Ale někdy bych se prostě jen rád zahrabal k zimnímu spánku a předstíral, že neexistuju, protože je mi smutno a jsem na to radši sám. Nebo bych chtěl být znovu malým dítětem, které se jen přitulí k mámě a ví, že je v bezpečí, a že to za něj někdo všechno vyřeší.


Mějte teď se mnou prosím trpělivost. Když to jde, snažím se předstírat, že jsem v pohodě, abych nikoho neobtěžoval. To předstírání je hrozně vysilující.


Jestli mi ještě někdo řekne větu „to bude dobrý“, asi exploduju.


Dobrý to bude, až nebudu číst na internetech komentáře o tom, že transky jsou úchyláci a blázni. Až moje dysforie nebude brána jako psychiatrické onemocnění. Až nikdo nebude říkat, že má taky kamarádku, co se nechala předělat na kluka. Až mi lidi přestanou říkat, že jsem hrozně odvážný. Být sám sebou by nemělo být bráno jako projev odvahy, ale jako norma. Pro každého.


Buďte taky sami sebou. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *