Tranzice a děti

Pracuju ve školce, tak by vás možná zajímalo, jak probíhal můj coming out před dětmi. Neuvěřitelně pohodově. Pro zachování anonymity jsem jména dětí změnil.

Někteří to už věděli od rodičů, které vedení školky informovalo o mojí změně mailem. První dítě, které se mnou na tohle téma přivedlo řeč, byla čtyřletá Eliška.

„Máma mi říkala, že prý půjdeš na operaci a pak z tebe bude kluk.“

„Jojo, bude ze mě kluk.“ odpovídám.

„Půjdeme si stavět s legem?“ těmito slovy Eliška debatu ukončila. Na světě je přece tolik zajímavějších věcí než moje genderová identita.

Za pár dní byl den D. Den, kdy jsem spolu s kolegy a kolegyněmi měl oficiálně oznámit dětem, že odteďka budu Filip. Symbolicky jsem ten den přišel poprvé ostříhaný na krátko. Jen co jsem ráno vešel do školky, hrnul se ke mně šestiletý Vojta. „Ahoj Šárko. Ty vypadáš jako chlap.“ (Ach Vojto, teď bych ti nejradši dal pusu).

Začal jsem v anglické skupině čtyřleťáků. Byl jsem hrozně nervózní. Dvěma větama jsem ze sebe dostal, že už nejsem holka, ale kluk a že mám nové jméno. Děti se tvářily, že to je úplně normální věc. Nikdo se na nic neptal. Kolega požádal Kubu, ať spočítá všechny kluky, kteří jsou v místnosti. Kuba spočítal všechny kluky včetně mě. Potom kolega požádal Marušku, ať řekne jména všech kluků, kteří jsou v místnosti. Maruška řekla všechny jména včetně toho mého. Pravda, trochu zaváhala, ale nakonec to řekla. Pak jsme si zahráli ještě několik her na téma holky/kluci a to bylo vše. Řekl jsem, že musím jít za další skupinou a děti se se mnou loučily „bye bye Filip“.

Potom jsem šel k předškolákům, tedy k těm nejstarším. Říkal jsem si, že tam to bude těžší. Přeci jen už tyhle děti nad vším víc přemýšlí. Vysvětlil jsem jim, že mám nové jméno a že to jméno je klučičí, protože se cítím jako kluk a odteďka už budu kluk. Několik dětí řeklo, že už to vědí od rodičů. Někteří se tvářili zmateně. Někteří se tvářili, že to je velká legrace a že to je asi nějaká nová hra. Hrozně jsem se obával otázek na pindíky a pipiny, ale kupodivu žádné nebyly. Nejvíc mě dostala otázka Natálky, která měla upřímnou starost v očích: „A jak tě teď pozná Kuky, když už nejsi holka?“ (Kuky je můj pes.) Co na to říct. Ňu ňu.

Odpoledne za mnou ještě přišla předškolačka Nina, která se tvářila, že se mě chystá pěkně setřít.

„Filipe a proč teda čůráš v sedě, když nejsi holka?“

„Nino a tys mě někdy viděla čůrat?“

Nina sklopila oči a chvatně odkráčela.

Děti ze skupiny tříleťáků to neřešily vůbec, vzaly to jako hotovou věc. A vůbec nejlíp reagovaly děti z jesliček. „Kamarádi, mám nové jméno. Jsem Filip. Jsem totiž kluk.“ povídám jim. Některá batolata ani nezvedla oči od okusování chrastítek, jiná se na mě jen letmo podívala a řekla něco typu „dudu“ nebo „bác“.

No dobře, ale nebuďme jen sluníčkoví. Vím o dvou předškolácích, kteří to pak doma obrečeli. Že prý měli Šárku rádi a teď o ni přijdou. Naštěstí jim to rodiče docela pěkně vysvětlili a děti se z toho za pár dní otřepaly.

Pak trvalo několik týdnů, než si děti zvykly oslovovat mě správně. Často to přineslo moc roztomilé situace, kdy některé děti opravovaly jiné děti, které mě oslovovaly starým jménem. „Neříkej jí Šárko. Šárka je přece kluk, tak na ní nemluv jako na holku!“

Celkově mám pocit, že děti tu moji změnu berou mnohem líp než dospělí. Nejdřív to samozřejmě nechápou, protože se s ničím takovým nikdy nesetkaly. Ale ve výsledku se na novou situaci adaptují hrozně snadno. A když mají nějaké otázky nebo pochybnosti, tak se prostě zeptají, což dělá dospělým někdy problém.

Jednou jsem byl hlídat dvě děti, šest a devět let. Zvoní telefon, zvedne to ten madší.

„Ahoj babi, máma neni doma, my jsme tady s Filipem.“ říká a předává telefon sestře.

„Ahoj babi, my jsme tady sami, hlídá nás Šárka.“

„To neni Šárka, to je přece Filip.“ opravuje ji bratr.

„Jo vlastně Filip, ona si nechala změnit jméno.“

Prostě ňu ňu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *