Proč jsem to začal řešit až ve třiceti II.

Navazuju na předchozí článekRoky ubíhaly, přítelkyně se střídaly a pak přišel ten zlomový rok 2015. Bylo mi 29 let. Co se stalo, že zrovna tenhle rok byl tak zlomový?

Měl jsem už druhým rokem přítelkyni P., kterou jsem moc miloval. Bydleli jsme spolu, plánovali dítě, budoucnost a tak. Ten rok jsem trochu ztloustnul, jen o pár kilo, ale zvětšily se mi prsa. Hrozně špatně jsem to nesl. Pořád jsem si říkal, jakej jsem tlustoprd a ještě k tomu s velkýma kozama. Začal jsem nosit oblečení, v kterém ty prsa nebyly tolik vidět. Když mi P. říkala, že prsa jsou moje přednost a ať se nestydím je ukázat, zuřil jsem. Sám jsem nevěděl proč, prostě jsem to tak cítil. Já a velký prsa, to nejde k sobě prostě.

Postupně mi začalo vadit, když P. jakkoli komentovala moji postavu, ač to myslela vždycky jen v dobrém. Začal jsem se sprchovat potmě, abych neviděl své nahé tělo. Pozor, tohle je důležitý moment v mém životě. Až do této doby se mi totiž nepozdávala jen ženská role, kterou jsem v životě hrál. Nad tím se ještě dalo mávnout rukou. Ale najednou už se mi nepozdávalo i moje tělo. Začalo být čím dál tím víc cizí. Poprvé od puberty jsem si svoje tělo začal nějak víc uvědomovat a přemýšlet nad ním. To už ve mně vyvolalo jakési Aha pozor, tady je něco divně. Tehdy přišly první myšlenky, jestli bych náhodou nebyl šťastnější jako kluk.

Znělo by logicky, kdybych řekl, že jsem pochopil, že s mojí identitou je něco špatně a že jsem to hodně řešil. Jenže já na to vlastně zas tak často nemyslel. Tou dobou jsem byl totiž v nové práci a řešil jsem hlavně to, že nezapadám do kolektivu a že se celkově neumím přizpůsobit novému pracovnímu procesu. Byl jsem z toho čím dál víc nešťastný. Moje zoufalost postupně vygradovala natolik, že jsem se rozhodl začít s psychoterapií. A tam přišel ten zlom.

První sezení u psychoterapeutky. Vykoktám ze sebe, proč tam jsem a cítím se při tom jako největší ubožák. Vysvětluju jí, jak neumím mluvit s lidmi a jak mě nikdo nechápe a já sebe taky ne. Nebyl jsem tam snad ani deset minut, když se mě zeptala, jestli se cítím jako kluk. Nakousla to téma dřív než já, čímž mě docela zaskočila. Pak jsme rozebírali hlavně moje dětství a já domů odcházel s tím, že všechno bude oukej, jen ještě musíme probrat nějaké nedořešené věci z dob, kdy jsem byl malý. Aniž bych si to v tu chvíli uvědomoval, moje podvědomí už pracovalo na plné obrátky.

Další den jsme s P. odjeli na víkend do Brandýsa, do domu mých rodičů. Nebyli doma, jeli jsme jim zalít kytky a tak. Vidím to, jako by to bylo včera. Je to klišé, ale ten víkend byl pro mě osudový. P. odpoledne usnula a já si řekl, že toho využiju a půjdu se podívat na svoje staré fotky. Že si třeba vzpomenu na nějaké události, které bych potom mohl probrat s psychoterapeutkou.

Otevírám první album s fotkama. S fotkama, které jsem viděl už tisíckrát. Ale poprvé v životě je vidím jinak. Vidím je očima malého Filipa, kterého jsem v sobě zadupal. Dívám se na ty fotky a jsem znovu tím dítětem, které nikdo nechápe. Slzy v očích. Fotka malého Filipa na skejtu. Vybavuje se mi, co si tenkrát ten malý Filip představoval. Že je na mistrovství světa ve skejtování a je nejlepším klukem z ČR a vyhraje zlatou medaili. A že ho všichni obdivují, rodiče ho plácají po zádech a holky o něm říkají, že je moc hezký. Ten den jsem viděl mnoho podobných fotek a vzpomněl si na mnoho dalších snů a příběhů, které za těmi fotkami malého Filipa byly. Poprvé po mnoha letech znovu CÍTÍM, jak mi bylo, když jsem byl dítě. Když jsem byl kluk, kterému všichni říkají, že má být holka. Řvu u toho jak želva.

Střih. P. se vzbudí a najde mě ubrečeného a nechápe proč. Vyptává se a já zapírám. Nechci o tom s ní mluvit, chci si to nejdřív sám ujasnit.

Večer se rozplácneme na gauč a zapneme telku. Náhodně zakotvíme na pořadu Body bizarre, na jednom zahraničním kanálu. A v něm vidíme příběh trans páru z USA, Arin a Katie. Oba jsou trans, oba jsou mladí a krásní a milují se. Fascinovaně zírám na Arina a v hlavě mi běží sto vykřičníků. A myšlenky typu panebože on je tak krásný, já chci být taky tak krásný. On už nemá prsa a jeho hrudník je krásný, já chci taky taky takový hrudník. Máma se ho ptá, jestli si už dneska vzal hormony, omg já chci taky takovou mámu, a chci taky takovou přítelkyni, která mě bude brát takového, jaký jsem... Už zase bulím. Nedá se to zastavit. Mám záchvat breku, který nemůžu a vlastně ani nechci ovládnout. Musím to ze sebe dostat. Brečím lítostí sám nad sebou a nad svým posraným životem. Chci být jako Arin a vím, že už je pozdě. Že už jsem moc starý a že už na to nemám sílu. A že kolem sebe nemám lidi, kteří mě pochopí, jako chápali Arina.

Následující dny vím, že tentokrát už sám před sebou neuteču. Nemyslím na nic jiného. Po víkendu se snažím jít do práce, ale vůbec tam nefunguju. Brečím, kudy chodím. Vzdávám to a jdu k doktorce, které všechno řeknu. Potom strávím asi pět týdnů na neschopence s diagnózou deprese. Snažím se dát se dohromady a najít sílu začít žít tak, jak bych chtěl. Po nějaké době mi zaberou antidepresiva a já začínám zase nějak fungovat a vracím se do práce. Tou dobou mi P. řekne, že vlastně o vztah s trans klukem nestojí a já se znovu hroutím. Rozcházíme se.

Přestávám řešit svou identitu a v hlavě mám jen to, že P. už mě nechce. Nesnáším se za to, že jsem trans. Snažím se na to nemyslet. Ale stejně už jsem v rozjetém vlaku, z kterého se nedá vysoupit.

Až v lednu 2016 se z toho rozchodu nějak otřepu. Jdu do kina na premiéru filmu Dánská dívka, která byla jakoby symbolicky v den mých třicátých narozenin. Celý film probrečím. Tolik věcí v něm se podobá mému životu… Do toho pocit jakési životní bilance, která přišla s kulatými narozeninami. Od toho večera jsem se zase začal zabývat otázkou své identity, tentokrát už ale naplno.

Co k tomu všemu dodat. Nehodnoťte moji identitu a moji volbu žít jinak. Snažte se to jen pochopit. Snad vám k tomu pomůže i tenhle článek.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *