Moje tranzice, moje volba

Tak jo, zjistíte, že jste trans, že jste FtM (female to male). Řeknete to několika lidem. Něco si o tom přečtete na internetech a v moudrých knihách. A ze všech stran se teď na vás hrne, co to vlastně znamená. Co jako bude dál.

Cis lidi vám říkájí „No tak půjdeš na operaci a pak budeš chlap“.

Někteří trans lidi a sexuologové vám říkají „No tak začneš brát hormony, budeš žít Real Life Test, změníš si jméno, po roce půjdeš na operace a po nich budeš chlap a je hotovo“.

Jiní trans lidi a jiní sexuologové vám říkají „No, je to tvůj život a tvoje cesta. Je jen na tobě, co všechno chceš a nechceš podstoupit.“

Hlava vám říká „No doprdele.“

Ze začátku jsem vůbec nevěděl, co vlastně chci. Teda vlastně jsem to věděl. Chtěl jsem jít prostě večer spát jako holka a ráno se probudit jako kluk. S klučičím tělem, s klučičí identitou a s tím, že všichní ví, že jsem kluk a nikdo to neřeší.

Neuměl jsem si představit, jak projdu celým tím procesem, aniž bych se z toho zbláznil. Neuměl jsem si představit svůj coming out. Neuměl jsem si hlavně představit to období, kdy pro okolí nejste ani kluk, ani holka. Nebo kdy jste pro ně divná holka. Klučičí holka. Babochlap. Butch lesba. To já přece nejsem. Ale jak se mám sakra stát klukem ze dne na den a neprojít tímhle obdobím, kdy na mně všichni vidí, že jsem jiný?

Sledoval jsem na youtube videa, kde trans kluci radí jiným trans klukům různé triky, díky kterým budou na okolí působit víc, jako muži. Takzvané „passing tips“. Dozvíte se v nich, že nemáte sedět s nohou přes nohu, že nemáte mít dlouhé vlasy, že máte předstírat sebevědomí, které doopravdy třeba ani nemáte a další věci. Říkal jsem si, že tohle se nikdy nenaučím a nezvládnu to.

Zvládnul jsem to jen díky skvělé psychoterapii (díky Jano!). Několik měsíců jsem s terapeutkou řešil své strachy, z čeho pramení a co se s nimi dá dělat. Když jsem se jich postupně jakž takž zbavil, došel jsem k tomu, že si vlastně nemusím hrát na 100% muže. Protože 100% mužem prostě nejsem. A nejsem jím nejenom proto, že jsem se narodil jako holka. Nejsem jím hlavně proto, že se tak prostě necítím. Cítím se víc jako kluk než jako holka. Mnohem víc. Ale necítím se jako nějaký typický prototyp maskulinity, jak je vnímán naší západní společností. Nejsem a nechci být takovýten vzorový muž z časopisů a z televize – ten, který je pořád nad věcí, se vším si poradí, nebrečí, má dost peněz, je pořád nadržený, baví ho sport a je vůdčí osobnost, protože to ženy přece milují.

Když jsem si tohle uvědomil, nastal zlomový bod mojí tranzice a vnímání mojí identity. Možná to zní banálně, ale pro mě to byl důležitý moment. Říct si, oukej, tak nejsi holka, ale to neznamená, že si musíš hrát na chlapa, jakého si myslíš, že od tebe společnost očekává. Poprvé v životě jsem začal být sám sebou a přestal jsem se za sebe stydět. Tak jsem prostě kluk, kterého dojímají mimina, který šišlá na svého psa, který se bojí pavouků a který nemá řidičák a vůbec ho to nesere. A taky jsem kluk, kterého si lidi pletou s holkou a kterému občas lidi říkají, že by neměl nosit tu červenou košili, protože v ní vypadá jako holka. A víte co? Je super být takovým klukem, respektive takovým člověkem, respektive sám sebou. Čím víc jsem sám sebou, tím víc cítím, že je mi fajn a tím víc je lidem v mé přítomnosti fajn.

Tolik k psychice. A co tranzice a tělesné změny? No, nepopírám, že bych byl rád krásným klukem, za kterým se ženy i muži otáčí. Zatím čekám, jak můj vzhled změní hormony. Měním se po nich pomalu a vůbec netuším, jak budu vypadat za rok, za dva. Doufám, že mi zmužní obličej, že mi narostou vousy a že si mě už nebudou neznámí lidé plést s holkou.

Pak tady máme další podstatnou věc. Prsa. To je pro mě velmi problematická část těla. Příroda mi bohužel nadělila víc, než by bylo třeba a nežije se mi s nimi zrovna snadno. Binder a volné košile to naštěstí jakž takž skryjí. Ale nemůžu se dočkat dne, kdy půjdu na mastektomii a kdy se jich zbavím nadobro. Až nebudu muset nosit binder, který mě škrtí a tlačí a je v něm vedro (i přesto ale díkybohu za něj). A až se budu moct jít zase jednou vykoupat někam mezi lidi nebo až se nebudu stydět si před svojí holkou sundat triko.

No a ta část těla, která ze mě „dělá holku“? Ta „nejdůležitější“? Tak třeba tuhle část těla neřeším. Nemám k ní ani pozitivní ani negativní vztah. Ale řezat si do ní nenechám, to vím jistě. Bylo by fajn mít penis, ale naše česká medicína moc pěkné a funkční penisy dělat neumí, takže si raději nechám to, s čím jsem se narodil. Navíc to není záležitost jen jedné operace. Jde o několik operací s nejistým výsledkem. Děkuji, nechci.

Ačkoli si cis lidé často myslí, že muže z mužů dělá penis, při úřední změně pohlaví nehraje penis roli. Tedy pro to, abych byl mužem úředně (v občance a rodném listě), není důležité, co mám mezi nohama, ale spíš to, co nemám v břiše. Děloha, případně i vaječníky. Pokud chci mít v občance, že jsem muž, budu si muset nechat odstranit dělohu. Rád bych měl v občance písmenko M, ale tahle operace mi za to taky nestojí. Moje děloha ani vaječníky mi v ničem nepřekáží. Proč je třeba je pro úřední změnu pohlaví odstranit? Sám nevím. Aby trans lidi nemohli mít děti? Abychom v naší zemi neměli těhotné muže? Asi by to ohrozilo tradiční rodinu nebo co. Po odstranění dělohy je zde riziko inkontinence a bolestí při sexu a to mi za ten risk nestojí.

Takže moje tranzice není typická, jakou znáte z médií, kdy se člověk komplet změní od základů. Na začátku tohohle procesu jsem si myslel, že tohle všechno musím podstoupit. Jsem rád, že jsem přišel na to, že nemusím. Nemusím totiž nic. Snad jen přemýšlet nad svými rozhodnutími a ujasnit si, co je pro mě dobré a co ne.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *